http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=1460421
Páteříkova Huť (Paterlhütte) – Páteříková Huť (autor Vilém Kudrlička)
Vybudování skelných hutí v místech dnešní Páteříkové huti a Starého Brunstu předcházelo ve druhé polovině 16. století vypalování lesa nastojato za účelem získání popela k výrobě potaše. Podle této činnosti byla také celá tato oblast oficiálně pojmenována dosud obecně užívaným názvem Brunst.
Z dochovaných zápisků se dozvídáme, že lesy zde vypaloval roku 1578 Jakub Rüppel, páteříkový sklář z Onoho Světa, a Jan Thumbs, skelmistr v Zejbiši. Z toho je odvozováno založení Páteříkové huti v tomto roce. Jiné údaje uvádějí rok 1565 jako dobu vzniku této huti. Pro založení nebo alespoň existenci Páteříkové huti v tomto roce mluví dvě závažné okolnosti:
1/ v roce 1565 jsou uváděny na Království, tedy v zejbišské svobodné královácké rychtě, dvě páteříkové hutě. Jednou z nich je Preisslerova /v místech pozdějšího Eisnerova dvora na Zejbiši), druhou nezbytně musí být Páteříková huť. K těmto hutím nelze totiž připočítávat páteříkovou huť na Onom Světě, neboť v tomto roce byl Onen Svět již vzdálen Hvozdu, tj. vyňat z Hvozdu, i když ne zcela legální cestou.
2/ vypalování lesa muselo souviset s činností bližší hutě než byla huť Preisslerova nebo dokonce na Onom Světě. Ve zcela vypáleném prostoru by nebyla zakládána huť, neboť by neměla ve svém blízkém okolí to, čeho potřebovala největší množství – palivové dřevo.
Naproti tomu se uvádí, že hejtman Hvozdu roku 1622 vykázal Jakubu Rüplovi v prázdné poušti kus prostoru (in leeren Einöde auszeigte, ein Stück Raumbss) k vybudování stavení. Toto datum se však bude spíše vztahovat ke zřízení hospodářské usedlosti při huti, protože nástupce Jukuba Rüppla Jan Ripl je téhož roku uváděn jako majitel dvora Páteříková huť.
Avšak roku 1681, při svatbě svého syna Viléma Ripla, hutního mistra v Zejbiši s dcerou skláře Jindřicha Pocka v Zejbiši, je Jan Ripl uváděn jako starý pateříkový sklář. Kmotrem jejich syna v roce 1683 je Jiří Pock.
Osudy Páteříkové huti jsou poměrně úzce spjaty se skelnou hutí na Brunstu, neboť byla její součástí pro výrobu páteříků, zatímco na Brunstu se vyrábělo tabulové a duté sklo.
Roku 1672 získává Jan Jakub Eyssner sňatkem s dcerou Jana Preisslera celý Brunst, kam roku 1698 překládá huť zvanou Hüttenhanselhütte. Jejím vybudováním se stává jedním z nejbohatších sklářů Královského Hvozdu. O tom svědčí skutečnost, že spolu s dalším zejbišským huťmistrem Janem Filipem Gerlem, půjčoval peníze klatovským měšťanům.
…Jan Jakub Eyssner zemřel roku 1705… po jeho smrti vedla huť na Brunstu jeho manželka Anna Marie do roku 1707, kdy 24. dubna prodala huť včetně veškerého příslušenství a pronajatých lesů za 1600 zl. druhorozennému synu Jiřímu Jakubu Eyssnerovi. Prvorozený syn Kristián Antonín Eyssner zdědil po smrti svého otce statek; brzy ale odešel do ciziny. Později se stal hutním mistrem u Dolních Kralovic, odkud přešel k Nýrsku, kde ve svobodné královácké rychtě hamerské koupil roku 1731 skelnou huť. Třetí syn Ferdinand pracoval v Železné Rudě, čtvrtý Jan Jakub dostal dvůr Sviná (Wolfsau – správně Vlčí Luh).
Pátý syn Vavřinec zřejmě dostal Páteříkovou huť, neboť dle dochovaných listin prodal tuto huť se všemi pozemky a právy, zvláště lesy pod Hartmanickou cestou, za 1050 zl. svému bratru Jiřímu Jakubovi…Vavřinec Eyssner totiž odešel do středních Čech, kde na Sázavě u Kácova založil s Krystiánem Eissnerem roku 1707 skelnou huť Morano. Zdá se, že zde dochází k prvnímu setkání rodu Eyssnerů s rodem Adlerovým, které se v pozdějších letech prohloubilo. Vždyť již 18. listopadu 1727 provdává Jiří Jakub Eyssner svou dceru Ludmilu za sklářského mistra Josefa Adlera…Z výtahu dešenického protokolu z listopadu 1746 se dovídáme, že Jiří Jakub Eyssner pronajal podle vzájemné smlouvy Páteříkovou huť svému synovci, mukenhofskému skelmistru Janu Mikuláši Eisnerovi, synu Kristiána Antonína Eissnera, na 5 let. Roční nájem byl sjednán na 400 zl. rýnských.
Majetkoprávní poměry na brunstských hutích na přelomu padesátých let 18. století nejsou doposud příliš jasné. Josef Blau uvádí, že huť na Brunstu převzal roku 1749 Josef Adler, který se sem roku 1727 přiženil. K tomu však nemohlo dojít, neboť Josef Adler byl v té době již mrrtev. Naproti tomu dochovaná svatební smlouva z 31. července 1753, uzavřená mezi ženichem Janem Václavem Adlerem a nevěstou Marií Annou Hafenbrädlovou předává nastávajícímu zeti obě brunstské hutě (die Brunst und Paterlhütte) se vším příslušenstvím, pozemky i lesy. Hodnota předávaného majetku byla stanovena na 10000 zl. Sńatku bylo požehnáno 2. října téhož roku. To opravňuje k domněnce, že brunstské hutě musely patřit Janu Josefu Hafenbrädlovi, který zemřel 15. dubna 1756. O něm je známo, že se oženil s Evou Marií Gerlovou a tím roku 1736 přešel celý majetek Gerlů, dvůr i skelná huť, do rodiny Hafenbrädlů. Za jakých okolností získal Jan Josef Hafenbrädl celý Brunst se dosud nepodařilo jednoznačně zjistit. Lze jen poznamenat, že rodina Hafenbrädlova sňatkem Ignáce Hafenbrädla, majitele České huti, s Marií Terezou, dcerou Jiřího Jakuba Eyssnera a jeho manželky Kateřiny z Brunstu se spříznila i s rodem držícím tehdy brunstské hutě.
Je zajímavé, že Jan Václav Adler, syn Antonína a Markéty z Těchobuz, narozený 28. září 1733, je podle zápisu z 23. října 1754 v matrice farního úřadu na Zejbiši uváděn pouze jako skelmistr (Fabrico vitriario prefectus in Brunst – prefectus = představený). Teprve zápis ze 17. února 1757,tedy vlastně téměř rok po úmrtí Jana Josefa Hafenbrädla, jmenuje ho majitelem skelné hutě v Brunstu (Praenobilis ac artis peritus Dominus Wenceslaus Adler fabrico vitriario propri o praefectus in Brunst – proprio praefectus = představený v postavení majitele).
Za Jana Václava Adlera brunstské hutě velmi dobře prosperovaly. Na Páteříkové huti se dál vyráběly umělé perle a páteříky, v brunstské huti již sklo křídové. Značné množství skla bylo z těchto hutí odváženo do severních Čech k České Lípě (Antonínu Langrovi z Volfartic, Eliáši Handlovi a synům ze Skalice), dále Janu Jiřímu Kreschnerovi ze Scheuby. Soupis pozůstalosti po Janu Václavu Adlerovi, který zemřel 10. listopadu 1799, ukázal vysoká aktiva, obnášející bez započítaných zásob skla na obou hutích 40731 zl 10,25 kr. Pasiva byla velmi nízká, 7469 zl. 8,5 kr. Je to jedna z mála výjimek uváženého hospodaření a podnikání, neboť většina skelmistrů i huťmistrů své bohatství promarnila buď nákladným životem, nebo nevhodnými investicemi, takže při konečném účtování jejich pasiva značně překračovala aktiva.
Veškerý majetek přešel na vdovu Marii Annu Adlerovou, která ale po necelých sedmi měsících smlouvou z 30. května 1800 prodala celý Brunst svému synu Janu Křtiteli Adlerovi, narozenému 30. července 1775. Na prodané objekty si však vyhradila ve smlouvě provozovací a užívací právo. Uvádí se, že se tohoto práva po pěti letech další smlouvou vzdala. Marie Anna Adlerová však umírá 23. dubna 1805; smlouva by pak musela být sepsána před jejím úmrtím. Tím přechází druhá část majetku na druhého syna Antonína Josefa Adlera – je to celý gerlovský majetek získaný jeho otcem roku 1793 v dražbě, a Páteříková huť. Antonín Josef Adler zemřel roku 1816 a majetnicí se stává pozůstalá vdova Marie Anna Adlerová. S ní podává koncem roku 1822 Jan Křtitel Adler žádost za účelem zápisu firmy do směnečného a obchodního rejstříku. Ve znovuudělené jednoduché výsadě výrobní se hovoří o Brunster Glashütte (Brunstská skelná huť) v souvislosti s majitelem Janem Křtitelem Adlerem a o Patterlhütte (Páteříková huť) jako o majetku Marie Anny Adlerové. Ta roku 1831 předává synu Ignáci Gerlovský les včetně skelné hutě a hospodářství Páteříková huť.
Po krizi, kterou rodina Adlerova jako jiní skláři prošla, zůstala Adlerům jen Páteříková huť (v úřeních relacích zvaná též Stará brunstská huť) až do roku 1945. Kdy byla tato huť vyhašena nelze s určitostí říct. Je možné předpokládat, že se zde skleněné korále dělaly příležitostně, stejně jako skla do brýlí, která lze ještě dnes nalézt na kraji lesa. Touto prací se zde zaměstnávali zejména v zimním období, tak jako na jiných zejbišských usedlostech. I když od roku 1804 je na Brunstu uváděna jen jedna huť, výroba korálků a sklíček mohla pokračovat nejméně do poloviny 19. století, aniž by Páteříková huť byla uváděna jako huť v provozu (obdobně nebyly uváděny podobné výrobky na zejbišských chalupách a statcích, např u Holubů a Fischerů).
Páteříková huť byla někdy nazývána též Perleťka. V roce 1868 se uvádí pod názvem Paterlova huť jako bývalá huť na skleněné korále se třemi staveními, v roce 1877 s dvěma obytnými staveními. Obytné stavení Páteříkové hutě bylo výstavné, jednopatrové, zčásti zděné, zčásti sroubené, se stěnami pokrytými pěkně profilovaným šindelem. Nad částí domu, kde byl hlavní vchod, byla zvonička se zvonem, na který se zvonilo nejen k motlitbě, ale i tehdy, když na huti někdo zemřel,aby v širokém okolí na jiných hutích slyšeli tuto smutnou zprávu. Mnohdy i v mlze a v „bílém samumu“, neprůhledné šumavské vánici, přivedl zvon poutníky do bezpečí. Uvnitř byly trámové stropy pěkně zdobené, zdivo bylo jednoduše „nalíčeno“ střídavě zeleně, modře (vrstvy byly patrny ještě po létech, neboť se dříve při malování předcházející malba neseškrabovala; malovalo se vápnem s přidáním barevné hlinky).
Byla zde jedna zvláštnost: tak jako na jiných hutích s výstavnějšími obytnými staveními byly i zde místnosti pro dospělé a místnosti pro děti, avšak tady byly odděleny i záchody.
Po roce 1945 všechna stavení zpustla a ve své původní podobě rychle a zcela zanikla. Křoví skrývá ještě základy podružské chalupy. Z rázovitého obytného stavení, stodoly a chlévů, stavěných rovněž do čtverce, jsou dnes upraveny přízemní rekreační chalupy s podkrovím. Byly vybudovány poměrně citlivě, takže samotu, kterou Páteříková huť vždy byla, neruší…
/ z publikace Umění šumavských sklářů autorů Viléma Kudrličky a Jiřího Zálohy. Zkrácený text Viléma Kudrličky z kapitoly Zejbišská rychta. Brunstské skelné hutě, týkající se Páteříkové huti/